Projekt budování dětského hřiště v ulici V Aleji.
Celé to vlastně začalo již v té době, co jsem v Poděbradech založila mateřské centrum. Velmi dlouho jsme rekonstruovali místní neužívané jesle, kde jsem pokaždé při vstupu měla velkou depresi, že z tohoto místa nikdy nebude útulný a příjemný prostor. Po několika měsících se mi podařilo centrum na jaře 1998 skutečně otevřít a dokonce z původně nevábných prostor udělat veselé a útulné místo, kam začalo chodit značně velké množství maminek.
Poté jsme se pustili i do zahrady, kde jsme po půlroční sbírce, kam přispívali sami rodiče, nechali postavit hřiště. Měla jsem tehdy velké problémy s kvalitou dodávaného zboží (a bezpečností hřišť), a tak jsem po několika nepříjemných a zdlouhavých reklamacích byla ráda, když věž s klouzačkou a houpačkou skutečně stála.
Ovšem musela jsem najít jiného výrobce, u něhož jsem nakonec také odhalila, že design jeho výrobků je plagiátem jedné mocné švédské firmy, která vyrábí hřiště, ale ve zcela jiné kvalitě a za pochopitelně jinou cenu. Pravda, za 30 tisíc, které jsme tenkrát vybrali jsem asi nemohla čekat zázraky. (Pro mě to ale bylo zatroleně hodně peněz velmi tvrdě získaných). A také to pro mě byla neocenitelná zkušenost, že si často domácí firmy stále neváží svých zákazníků, a to i když jde o děti.
Ovšem hřiště stálo, děti byly nadšené a já jsem si po této zkušenosti říkala: Již NIKDY další hřiště….
Za necelý jeden rok jsem potkala svou kamarádku Alici, velkého kverulanta, která mi řekla, že se chystá v Poděbradech zbudovat pro děti hřiště!!, nejlépe někde v centru, nebo v malém lesoparku, který byl už delší léta velmi znečištěný. Vůbec se mi do toho nechtělo, práce pro ostatní je často opravdu nevděčná, navíc většinou dobrovolná, což ovšem málokdo tuší, ale hlavně, jak už jsem řekla, nechtěla jsem po špatných zkušenostech s českými výrobci znovu chtít po někom kvalitně odvedenou práci a několikaletou záruku. Alice se ovšem nedala. Napsaly jsme tedy projekt a dohodly se, že ona bude obcházet podnikatele a rodiče dětí a já že udělám fundraising u nadací a pokusím se sehnat peníze odtud. Zašly jsme i na radnici, kde se vším souhlasili, byli poměrně příznivě nakloněni a slíbili přispět. To vše se odehrálo někdy v říjnu roku 1999. Alice se se svou typickou urputností rozhodla pořádat benefiční ples nebo koncert, jehož výtěžek půjde na hřiště. Nakonec vyhrál ples, Alice přemluvila ředitele lázní, aby nám pronajali sál zadarmo a vysvětlila mu naše důvody. Ředitel souhlasil, ale měl volný termín jen týden před vánocemi, což nebylo asi nejlepší. Ale jiný sál v Poděbradech nebyl.
Vydaly jsme se s Alicí prodávat vstupenky, obešly jsme spolu asi 100 poděbradských podnikatelů, já už jsem se moc nesnažila, protože jsem měla ostych, hodně lidí mi přispělo na hřiště v centru, Alice byla tvrdá. Často na první pohled nepřístupní lidé se rozzářili a řekli, že jsou velmi překvapeni, že to konečně někoho napadlo. To bylo pohlazení po duši. Spousta jich se ale vymlouvala, že již dali na to a to (Morava již nebyla v té době aktuální a tak přišly vhod sportovní kluby a mažoretky), dost jsme se divily, protože by to asi v Poděbradech muselo vypadat docela jinak, podle toho, co jsme slyšely. Vždyť každý druhý dával peníze na charitu a lidem, kteří to „opravdu“ potřebují. Nechci je odsuzovat ani kritizovat, ale pro mě by bylo mnohem příjemnější, kdyby zcela bez emocí a výmluv řekli, že přispět nemohou, byť šlo o 250 Kč za lístek. Poděbrady jsou velmi malé město, a tak po několika takových zkušenostech už vím, kdo „dá vždycky“ a kdo naopak nikdy, ale vždy si najde nějakou bohapustou výmluvu. I když jsem si stále říkala, že je to dobré, protože nás ještě nikdo neposlal do patřičných mezí, jak se také občas stává. (Na hulváty narazíte vždy.) Prodej lístků byl možný i v knihovnách, několika trafikách, mateřském centru a Centru Ema, což je Alicino centrum regenerace fyzických a duševních sil.
Znovu jsme s Alicí zašly na radnici, abychom se již definitivně dohodly o pozemku. Z lesoparku sešlo, protože je prý hnízdištěm ptáků a děti by je rušily. Navrhovaly jsme tedy park, centrální kolonádu, ale tam by prý děti rušily zase lázeňské hosty, kterých je stále méně…Měly jsme tedy něco málo peněz a nakonec se nevědělo, kam ty nešťastné děti poslat, když všude ruší. V jedné části Poděbrad, na tzv. Žižkově vyrostlo za poslední roky malé sídliště, kde je soustředěna mladá populace, velmi často rodiny s malými dětmi. Rozhodli jsme se, že tedy hřiště bude tam.
Termín plesu se blížil. Kontaktovala jsem Nadaci Divoké husy, která mi pomohla již s minulým hřištěm a NDH souhlasila, že výtěžek z plesu do maximální výše 40 tisíc Kč zdvojnásobí. Zbývalo už „jen“ obejít lidi ze sídliště a prodat jim lístky na ples, vždyť hřiště bude pro jejich děti. Každý den v posledních 2 týdnech před plesem jsem tedy vyrážela s lístky a malou taštičkou na peníze po sídlištních rodinách. Doma se mi smáli, že jdu zase žebrat. Asi se tomu jinak říkat nedalo. A zase vysvětlování, které zabere opravdu hodně času. Zazvonila jsem tedy vždy najednou na všechny tři zvonky na patře, abych se totálně neumluvila. Sice jsme na všechny vchody vylepily letáky, kde bylo všechno velmi jednoduše řečeno, ale málokdo to ovšem četl. A zase jsem musela vyslechnout:“ jak je to nezajímá, kde si budou hrát jejich děti“, „jak je to hloupý termín, takhle před vánocemi“, „jak to stejně ty haranti zničí“, „jak si někdo dobře vydělává“, „že by tohle měla přece platit radnice“atd.atd., ale byli i opačné případy, i osamělí staří lidé se rozhodli „přispět na tu mladou generaci“, rodiče, které zajímalo, kde budou jejich děti trávit volný čas a hlavně jak…. Nakonec mi i hodně lidí poděkovala již předem, že to dotáhnu do konce.
To mi dělalo radost, jsem naštěstí takový typ člověka, který si vždycky pamatuje spíš to lepší a to špatné zapomíná…Takže jsem se vracela ze „žebroty“ každý den s určitým obnosem. Bylo to velmi vyčerpávající, ale šlo do tuhého, potřebovaly jsme mít prodáno lístků asi za 40 tisíc korun. Co nám tedy zbývalo, než zapojit do prodeje i své nejlepší kamarády. Pro hřiště všechno. Ples se samozřejmě konal, dokonce se i velmi vydařil, sice za menšího počtu návštěvníků, protože si hodně lidí koupilo vstupenky, aby přispělo symbolicky, ale na ples už jít nechtěli. Bylo to roztomilé počínání, ples byl na úrovni, jeden lékař se mě totiž zeptal, jestli to bude „na úrovni“, a já jsem nevěděla, co tím opravdu myslí… Měla jsem mu chuť říct, že to bude úplně stejné jako Hoří, má panenko…. Naštěstí to tak nedopadlo. Tombolu nikdo nerozkradl a volba miss se taky nekonala.
Takže ještě zbývalo pověsit vlajku nadace, vylepit ještě na dveře sálu naše loga i loga „hus“ a připravit si úvodní řeč, i když to většinou stejně nemá cenu, protože to vždycky zapomenu a pak marně v přímém přenosu vzpomínám, co jsem ještě chtěla dodat. Najednou mi někdo zaklepal na rameno a otázal, zda-li jsem Lucie Slauková ..a on to byl sám ředitel Nadace, který si se svou ženou přijel zatančit. Měla jsem takové tušení. Bylo to milé překvapení. Moc se bavili a smáli a los do tomboly jsem jim samozřejmě také vnutila. Mimochodem měli jsme nejen báječnou výzdobu sálu, tedy spíš stolů, které nám zadarmo udělala jedna výtvarnice, měli jsme i konferenciéra, orchestr, bohatou tombolu, i dokonce dražbu jednoho obrazu, který mi kdysi dávno pro MC k vydražení daroval jeden vídeňský malíř. Ples se nám vydařil. Měli jsme s pomocí radnice více než 60 tisíc….
Po plese jsme ještě obcházeli sponzory, spíš Alice se k nim vydávala, aby se vracela často s nepořízenou. Já už jsem ji jen bombardovala telefonáty, co dělá, protože jsem svůj úkol splnila, od jiné nadace už jsem peníze nesehnala, a musela jsem poslouchat často velmi hořké a drzé poznámky matek, které jakoby mimoděk pronášely v mé přítomnosti, ale ne ke mně. Typu „peníze se vyberou rychle, co, ale hřiště nikde…“, bylo mi to moc líto, protože jsem tomu věnovala hodně energie a svého volného času, který bych jinak mileraději strávila se svou rodinou, jiné mi do očí spílaly, že na hřiště přispěly, a nic se neděje, a když jsem je ujistila, že peníze jsou stále na účtě, že jen čekáme na další jednání se sponzory a městem a že je to všechno někdy složitější než se na první pohled zdá a že o hřišti každý měsíc píšeme do místních novin, zatvářily se, že je to nezajímá, jen prý aby už to bylo. A nejvíc křičeli ti, kteří dali dvacetikorunu a nebo raději vůbec nic. Zkušenost z minulých akcí mi říkala, že poměrně nejvíce peněz jsme kupodivu získali v rodinách tzv. sociálně slabších, kde věděli, že jim to prospěje, a že kupodivu nejméně přispívali lidé, kteří působili dojmem, že na to mají!!!
V dubnu jsme se konečně rozhodly pro firmu, která hřiště vyrobí. Po neúspěších a hlavně neprofesionalitě českých firem jsme se rozhodli pro dánskou firmu KOMPAN, která patří k nejlepším na světě, o reference jsem požádala svou dánskou známou, která pracuje v Legu. (Nabízí se hned zajímavé srovnání, Kompan je Legem mezi dětskými hřišti). Kompan mi vřele doporučila a tak jsme si řekli, že sice těch atrakcí nebude tolik, ale že tam vydrží několik desítek let a že nám firma dává 10 let záruku, což nám v Čechách nedovedl dát nikdo. Jejich hřiště jsou skutečně krásná a velmi chytře vymyšlená. A taky měli bezpečnostní atesty EU, které budou po vstupu do unie vyžadovány od všech firem.
Nebudu popisovat problémy s vrtáním děr pro věž, ale vězte, že za dva dny hřiště stálo, děti netrpělivě čekaly na dokončovací práce a v závěru i pomáhaly. Když už se schylovalo opravdu k definitivnímu konci montáže, utvořila se fronta z asi 5O dětí, které se velmi těšily na to, kdo se první sklouzne. Takže si děti hřiště samy neoficiálně otevřely 28.6. 2000, a to byla pro mě ta největší satisfakce, vidět to mraveniště šťastných malých tvářiček nedočkavých a nadšených, že si mají, kde hrát. Sice se samozřejmě ozvaly pochybovačky a jejich otázky typu: nebylo by to lepší támhle, není toho málo, a to je jako všechno? Kolik to stálo? Musela jsem se naučit být trochu asertivní a už jim odpovídám :Vy jste odbornice na dětská hřiště, víte, jak se ceny pohybují? A nebo se už jen směji, to mi totiž velice pomáhá.
Děkuji Alici za její houževnatost , vytrvalost, skromnost, (ona asi bude zuřit, jestli si to někdy přečte, protože tyhle řeči nemá ráda), děkuji radnici tedy městskému úřadu Poděbrady, že se rozhodla nám pomoci a vskutku nejvíce se podílela na zafinancování hřiště, dík patří samozřejmě i Nadaci Divoké husy a všem, kdo přispěli a pochopili, že si musíme pomáhat sami a že to často dokážeme.
P.S. Tento příběh měl být návodem pro ostatní, ale možná že bude mít spíš opačný účinek.
Lucie Slauková
